Každý z obrazů, které maluji, má svůj vlastní příběh. Pokud jsem blízko přírody, snažím se jí být co nejblíže a jít i s obrazem až na dřeň. Dnes se s vámi podělím o proces obrazu, který vznikal 10. 3. 2021 v Jizerských horách. Obraz Uzdravení.

Jedinečnost okamžiku

Ten den byl jiný než dny předchozí a jiný než ty, co následovaly po něm. Bylo slunečno a nádherně modro . Nerozmýšlela jsem dlouho, věděla jsem, že ten den mám tvořit. Moje duše to nutně a neodkladně potřebovala. Sbalila jsem si tedy tašku s barvami, plátno a vyrazila malovat na skály. To se vám pak podmínky vytváří samy, když jdete, kam vás nohy nesou a najdete to, co máte najít. Požádala jsem o vstup do tohoto přírodního prostoru – posvátného chrámu vytvořeného korunami stromů. Bylo mi to povoleno a já s úctou přicházela k místu, jež vidíte na fotce.

Vždy, když mám tendenci napsat, že jsem si čistila prostor v přírodě, reflektuji, že jsem čistila spíše sama sebe od veškerých nánosů a pomáhala místu od nánosů převážně dalších lidí. Sytila jsem se slunečními paprsky a ve vzájemné symbióze s přírodou jsme se vzájemně léčily.

Na skále ve stínu zůstal ještě zbytek bílého sněhu. Omyla jsem jím plátno a použila jej pro ředění barev. Za zpěvu Ra Ma Da Sy a asistence slunečních rukou jsem nanesla první barvy.

Aniž by to bylo zaměrem, bylo právě poledne. Slunce nade mnou, přímo po levici vrchol Paličník
a na jedné hodině další magický vrchol s dominujícím křížem. Ptáci se při mém zpěvu utišili, a pak jakoby zpívali se mnou – stejná frekvence, naladění na jednu vlnu. Nebo já se přizpůsobila jim? Je to možné. Jako bych zakořenila ve skále, přicházelo obrovské uzemnění a zároveň vesmírná vděčnost.

Síla v obrazu

Do obrazu byla všechna tato léčivá síla zaznamenána. Malovala jsem a vnímala všechny ty dary přírody. Promlouvala jsem k ní a ona ke mně. Byl to velmi hluboký zážitek. Léčila jsem ženské lůno a hranice, které často my ženy nemáme ujasněné a pro druhé zřetelné, a pak dovolujeme, aby nám bylo některými lidmi nevědomě ublíženo. Vnímala jsem celou tíhu této doby a prosvěcovala ji. Rozpouštěla světelnými paprsky strachy, protože sama vím, že vše je v pořádku. Příroda mi je tak velkou učitelkou. Cítila jsem obrovskou podporu a náruč hojnosti. Příroda tu pro nás vždy byla a je, pokud si ji nezničíme. A když už zničíme všechno kolem, sebe i ji, ona naštěstí znovu vyroste, jen už bez nás – jako v Černobylu. Doufám však, že to nebude nutné. Že se naučíme opět žít v souladu s ní.

Můžeme začít každý sám u sebe, tím, že se uzdravíme my. Uzdravíme naše kořeny, naši rodinu
a přineseme do ní více lásky, respektu a vnímavosti. To nám přeji všem.

Když jsem obraz domalovala, bylo slunce přesně uprostřed mezi vrcholy. Náhoda? Pouze skvělé načasování a vedení se shora. Ukončila jsem tento proces a pomalu se začala balit na cestu zpět. Vždy, když maluji v přírodě, používám pod obraz papír, abych akrylovými barvami po sobě nezanechala stopu v přírodě. Vyšla jsem z tohoto chrámu, poděkovala a uzavřela prostor.

Myslela jsem si, že ještě některý den na místo znovu dojdu, ale bylo to zařízeno jinak. Obraz jsem dotvořila, když za okny byla chumelenice a využila k tomu sílu novu, který se nezadržitelně blížil. A tak jsem o to více podpořila záměr a nechala odejít vše nepotřebné a nefungující.

Pokud chcete vidět více obrazů, pohladit vaši duši, najít pohodu a klid, zvu vás do skupinky Žijeme v Barevnosti.